Čtvrteční večer pomalu uzavírá všechny pracovní povinnosti. Pátek je totiž významný, nebo alespoň významnější, než jakýkoliv jiný. Ve 13:25 odlétá z Vídně letadlo směr Istanbul. Překotné přípravy se nekonají. Úkolem cesty je vyrazit do Istanbulu a pak teprve zjistit, co dál. Jediný záchytný bod je ve středu v 17:35, kdy odlétá letadlo zpět do Vídně. Naší výbavou je skromný baťůžek pro každého, v němž se tlačí čtyři trička, pár párů ponožek, trenýrky, plavky a samozřejmě notebook, 4 telefony, 2 foťáky, GPS Garmin, papírová mapa a papírový průvodce Tureckem. Ke všemu (kromě těch papírových věcí) množství nabíječek. Výlet trošku bohémský.
Cesta do Vídně proběhla vcelku podle plánu. Na letišti jsme byli včas, což je v našem případě nezvyklé, až překvapující. Procházíme samoodbavením, trošku zápasím s naskenováním pasu. Nastavil jsem si totiž jako ověřovací doklad platební kartu, ale ta internetová je jen z papíru a ta chytrá mašina jí pochopitelně nenačetla. Odbavení proběhlo v pořádku a letadlo se zvedlo ze země ve stanovený čas. Prostředí příjemné, letušky rozdávaly jídlo a pití a tu a tam jsme si i přeložili, co nám říkají. Jediné co jsme ani jeden nebyli schopni pojmenovat bylo jídlo, které jsme při letu dostali. Před odjezdem jsem si ale řekl, že na sebe budu přísný a sním všechno, co zvládnu. Z té tajemné krabičky jsem poznal jen těstoviny a olivu. Bylo tam ještě dost dalších věcí, ale jejich pravý název nám dosud zůstává utajen. Možná kdybych věděl, jak se to všechno jmenuje, byl bych opatrnější, ale musím přiznat, že mi jídlo chutnalo, což jsem nečekal. Jím totiž očima a očím se to vůbec nezdálo.
Přistání v Istanbulu proběhlo nezvykle lehce, ani jsme nenašli ten správný okamžik, kdy se letadlo dotklo země. Procházíme celní kontrolou, čekáme na baťůžky a za chvíli můžeme opustit letiště. Vede z něj podzemní dráha, spíše podobná tramvaji, než metru.
Turecko je země žetonů. Už z dálky byl slyšet rachot sypajících se mincí. Nebyly to ale jen mince. Automat na "jízdenky" vydával totiž žetony. Jeho princip byl jednoduchý - vložím papírovou dvacku, stisknu tlačítko a s obrovským rachotem se vysype devatenáct mincí a jeden žeton. Chytřejší turisté mají drobné, ale ty my jsme neměli, takže jsme museli použít dvacku. Mimochodem zdejší 1 TRL je u nás přibližně 10 korun. Žetony získané v rachotícím stroji vkládáme do turniketu a procházíme do podzemí.
Je to tam jako v klasickém metru. Žádný rozdíl třeba od Paříže. Po chvilce přijíždí mašinka s pár vagónky, nastupujeme a jedeme na autobusové nádraží, což se v místní řeči nazývá Otogar. Otogar ale není klasický autobusák, jako jsme zvyklí u nás. Princip je trošičku jiný. Není tu centrální prodej jízdenek a nástupiště, ale naopak množství firem, které každá jezdí jinam. Je tedy třeba projít všechny a najít si správný autobus. Areál je ve tvaru písmene O a z vnějšku je okupován autobusy. Uvnitř je plácek a jakoby ve stěně písmene O jsou chodbičky z vnitřku ven. V chodbičkách je nespočet cestovních kanceláří a okolo nich běhá ještě větší nespočet naháněčů. Jsou ale jiní než naši pojišťováci. Jsou slušní a nechaji se odmítnout, dokonce ochotně poradí, kam máme jít, když nám sami nedokáží nabídnout ten správný směr. Už v letadle jsme ale podle mapy určili, že pojedeme do města Sivas, proto jsme hledali jen tento směr. Poradili nám, že jsme úplně na druhé straně nádraží a musíme ho celé projít napříč. Pochopil jsem, že tvar O je velmi chytrý, protože pozice autobusů zřejmě i souvisí se směry, kam pojedou. Vybrali jsme si cestovku Huzur. Jízdenka stála 70 místních korunek, což je našich asi 700Kč. Za takovou cenu je výlet na 12 hodin vcelku pěkný.
Autobus měl vyrazit asi za 20 minut. Přijel na čas. Venku se nás ujal jakýsi pán a prohlížel jízdenky. Ukázal nám, že stojíme na správném místě a tento autobus je ten, kterým pojedeme. Pochopil vcelku rychle, že komunikace s námi bude na bodu mrazu. Ne že bychom si nechtěli povídat, ale my Turecky neumíme a on Česky také ne. Přitom ten náš jazyk vypadá (pro nás) tak jednoduše. Nastupujeme, ukládáme baťůžky a připravujeme se na odjezd. Pro jistotu ještě kupujeme vodu. Po dohodě s prodávajícím táhneme do autobusu celý balík šesti 1.5l vod. Původní záměr byl koupit flaštičky mnohem menší, ale ta Turečtina...
Autobus jede pomaličku Istanbulem. Aut je všude přehršel a náš pohyb by se dal srovnávat s pohybem na koloběžce. Mraveniště před Bosporem se začíná pozvolna usměrňovat v jednotlivé řady a auta a autobusy projíždějí kolem závor u mýtných bran. Marně vzpomínám, jak to tu bylo v roce 2009, když jsem to tu viděl poprvé. Není mi jasné, kterak zaplatit mýto, zdá se mi, že je vybíráno jen elektronicky a není ani komu dát peníze. Záhada. Naštěstí ten pán co řídí náš autobus za nás všechno potřebné umí vyřídit a my jedeme dál. Pod mostem se rozpíná ohromná masa vody. V ní jen ty lodičky, které vozí turisty. Vypadají jako malé, ale zdání klame, jsou opravdu daleko a náš autobus by se na takovou lodičku vešel několikrát.
Cesta zpočátku ubíhá pomalu. Motáme se pořád někde v Istanbulu, Asijská část je totiž podstatně větší, než Evropská. I když už jsme Istanbul prokazatelně podle GPS opustili, stejně máme pocit, že jsme ve městě. Okolo dálnice se táhne dál pruh fabrik, nákupních center, domečků, sídlišť... Východ? Kdepak. Tady je to jako na západě, a to možná i ten západ by občas záviděl. Mix kultur v Istanbulu sice není rysem celého Turecka, ale tady je vidět, že všichni dovedou pochopit ty druhé, kteří jsou naprosto odlišní. V tom je Istanbul jedinečný. Turci jsou opravdu jiní, než my. Všechno má samozřejmě svá pozitiva i negativa.
Jsme tu v době, kdy probíhá měsíční svátek Ramadán. Všude jsou nápisy "Ramazan" a je znát, že místní ví moc dobře, co to znamená. My, neznalí turisté, jsme začali po chvíli kroutit očima hlady a pustili jsme se do sušenek. Až když jsme je snědli jsme si vzpomněli, že v období Ramadánu tu není správné jíst do západu slunce. Obecně ani žádná zábava, dokonce ani pití, to všechno není tolerováno. Třeba nás nikdo neviděl, jak nám na ty sušenky září oči. No co se dá dělat, už je máme v sobě. Měli jsme přece hlad. To je právě rozdíl mezi naší a místní kulturou. Oni mají nepochybně také hlad, ale půst dodrží. Líbí se mi, že si sami udržují disciplínu, která nám, Evropanům, místy znatelně chybí.
V autobuse je vcelku pěkná výbava. Na opěradlech jsou malé LCD televize, 16 programů včetně kamery vpředu. Člověk tedy nemusí natahovat krk, aby viděl, co se před autobusem děje. Sledujeme místní televizi a pozorujeme množství reklam na jídlo. Není divu, lidé mají hlad, jen do nich! Na některých televizních stanicích je ještě informační pruh o tom, že je období Ramadánu a kdy bude v jaké oblasti končit. Turecko je rozlehlá země, a tak je západ slunce na území v různých místech v různou dobu, a to v rozmezí asi půl hodiny. Je vidět, jak postupně od východu země jednotlivá města mění barvu z modré na oranžovou a lidé se jistě mohutně oddávají obsahu svých talířů a misek. Musí to pro ně být opravdu napínavé čekání. Stejně jako pro nás. Sice jsme měli sušenky, ale přece jen to není náhrada večeře. Postupně určujeme časové zóny a odhadujeme, kdy končí půst zrovna v našem autobuse. Byli jsme v té chvíli už značný kus východně od Istanbulu, takže bylo jasné, že když i Istanbul zoranžověl, i my se smíme najíst.
Tentýž pán, který nám v Istanbulu kontroloval jízdenky teď převzal roli letušky a podal nám moučníček. Moc nepotěšil, my jsme měli hlad minimálně na stehýnko. Nicméně po moučníčku se jen zaprášilo a cesta pokračovala dál. Víme, že autobus nemůže jet v kuse takovou dobu. Musí někde zastavit. To se naštěstí podařilo a my probíháme benzínkou, abychom našli něco k jídlu. Samá čokoláda, sušenky.. Nic moc. V dáli září nám velmi povědomá ikona velkého žlutého M. Ano, u MCDonalds nakupujeme MC Chicken nuggets. Pán z autobusu, který původně sliboval pětadvacet minut přestávky nás v osmé minutě nutně musel dostat do autobusu a dokonce si pro nás i došel. Zrovna nám dodělávali ty kuřecí nugetky. Všechno se naštěstí stihlo a my utíkáme zpět do autobusu. Ten už opravdu vrčí a čeká jen na nás. My ale konečně likvidujeme hlad. Jedeme dál a dál. Opět zastavujeme, dáváme si čaj a jedeme dál. Blížíme se k Ankaře, hlavnímu městu. Dovnitř ani nezajedeme, objíždíme ho a jedeme dál. Po pár hodinách zase zastavujeme. Tentokrát v pěkném "motorestu" u benzíky Shell. Tam je typická Turecká jídelna. Pastva pro mé oči to tedy vůbec není. Všechno vypadá tak nějak zvláštně. Docela normálně vypadala gulášová polévka a pak jsem si vybral misku s něčím podobným jako čevabčiči. Dále jsme si dali napůl talířek rýže. Nedůvěra k jídlu sice byla silná, ale už jsem si jednou řekl, že se překonám, tak se prostě překonám. Pustil jsem se do té gulášové polévky. Oj. Zajímavé. Chutná to jako vývar z lepenkové krabice. Byla tam cítit i ta izolepa, kterou tyhle krabice slepují. Nooo, řekl jsem si, že to zvládnu, tak to zvládnu. Miska pomalu ztrácela na obsahu a polévka se mi zdála čím dál tím chutnější. Je to opravdu zvláštní. Vaří tu úplně jinak. Mají jiné chutě. Kdybych tohle chtěl uvařit, vůbec nevím, kolik archů toho papíru tam mám dát a jestli se to koření klihem, nebo snad nějakým jiným lepidlem. Ale všechno je opravdu jen o zvyku, mám jakožto Evropan předsudky a jen to naše jídlo se mi zdá normální. Ale tak to není, i zdejší jídlo je normální, jen nám se zdá zvláštní. Trošku mě děsila ta další miska. Původně jsem si myslel, že to vedle masa jsou hranolky, ale tahle myšlenka se mi už dokonale rozplynula v okamžiku poznání chutě lepenkového vývaru. Nakonec ale miska potěšila, šišky z mletého masa mi chutnaly, omáčka byla také dobrá a z hranolků se vyklubaly opravdu bramborové nudličky se zcela normální chutí. Paráda, to půjde sníst. I rýže byla dobrá, jen studenější.
Autobus už nám místní myč omyl jak to šlo, nastupujeme a jedeme dál. Čas se krátí, cíl cesty se pomalu blíží. Sivas už je jen pár set kilometrů. Podle mapy to na dálnici nevypadá, stále ale jedeme po pěkné dvouproudé silnici v každém směru. Sice to víc drncá, ale jede se stále pohodlně a nevjíždí se do vesnic. Blíží se pátá ranní. Spát by se mi sice chtělo, dokonce jsem to i zkoušel, ale moc to nejde. Na dvojsedačce se moc pohodlně nespí a nevejdu se sem. A nemám tu svůj polštářek. Ale možná to ještě zkusím. Horší je, že přestal fungovat místní autobusointernet, mají tu 3G konektivitu a wifi. Funguje ale dost sporadicky. Snad ještě budou další šance. V půl osmé máme být v cíli. Možná pravý čas zkusit znovu spánek. V autobuse je ale dost čilý ruch, na to, jaká je hodina.
Ráno budeme ve městě Sivas. Co tam budeme dělat, to zatím nevíme, ale to není na závadu, vždyť přece nevíme o naší budoucnosti vůbec nic. Nějak to dopadne a my se necháme překvapit. Tím končí první epizoda, pro mě i den a přece jen se zkusím uložit. Protože internet stále nejde, uložím si i text a až bude příležitost, půjde na stránky.
Je krátce po rozednění. Turecko v oblasti za Ankarou razantně mění svoji tvář. Jedeme už asi 200km po štěrkové cestě, je vidět, že v budoucnu ty cesty budou vedle sebe dvě. Ale zatím je funkční jen jedna a druhá strana se staví. Je slyšet, jak od kol odlétá štěrk a autobus sebou hodně houpe. Jsme v nadmořské výšce kolem 1400m a okolo nás je něco jako poušť z hlíny. Obrovské duny a místy mezi nimi vesnička o třech domcích. Skončil čas luxusních benzínek, tady jsou už jen příšerně staré rozpadající se barabizny se stojany ze kterých tu a tam koukají hadice. Ještě to máme pár desítek kilometrů, vypadá to, že civilizace bude ještě méně. Ale možná jen stačí projet touto pouštní dálnicí a civilizace se zase ukáže. Mlha v údolí ale všechno skrývá. Teploměr hlásí 9°C.
Osamělé domky kolem dálnice dávají jasně vědět, že to nejsou sídla boháčů. Vzbuzují zvláštní dojem, jako by v nich snad ani nikdo neměl nikdy bydlet. Hlavně silně postrádám smysl bydlení v pusté krajině, kde není vůbec nic a všude je daleko. Stoupáme do kopce a zdá se, že přece jen úplný úpadek civilizace nebude, silnice se srovnala a asfalt výrazně ztmavnul, je pevný jak bývá obvyklé a dokonce i domky okolo silnice začínají mít okna. Mlha v údolích je ale stále. Stoupáme a mlha začíná být úplně všude. Nejsou tu stromy, ale jen kleč, na rozlehlých "polích" roste jen jakási vyprahlá a vysušená směs trav. Sivas je ještě 60km.
Jsme tu. Sivas vůbec nevypadá jako město, kde žije 320000 lidí. Vůbec netuším, jak se sem dostali. Autobusové nádraží je docela malé na tolik obyvatel. Z nádraží vyrážíme podle GPS směr centrum. Město působí jako město duchů. Nikde nikdo, jen v parku jeden správce a policajt. Potkáváme další turisty. Celkem jich tu ve městě bude tak 8. Není divu, opravdu tu nic k prohlížení není. Mají tu park nad městem na kopci (ale to je tu vcelku běžné) a docela malé centrum s obchodními ulicemi. Město ale zeje prázdnotou, protože se zřejmě všichni teprve probouzejí po včerejší obrovské večeři, kdy zaháněli celodenní hlad. Čím později je, tím více lidí je v ulicích vidět. Město jsme proběhli za dvě hodiny a vrátili se na autobusové nádraží. Tady opravdu nic nenajdeme a bohužel se ani moc nenajíme. Ramadán nám totiž komplikuje stravovací procesy, protože tu není vhodné ani jíst ani pít když je slunce na obloze. Nakonec ale v nádražní hospůdce podléháme dojmu, že můžeme klidně jíst, protože tu nějaká skupinka lidí jí a pije. Nedíváme se tedy ven na slunce a nakonec v přítmí jíme toast a pijeme vodu a čaj. Čaj se tu nám středoevropanům objednává jednoduše, stačí říci "čaj" a dají nám opravdu čaj. Mají tu "cay". Máme koupené jízdenky do Samsunu a v poledne jedeme.

Samsun je pobřežní město jako každé jiné v této zemi. Mají tu klasické molo, park u pláže, ale člověk znalý poměrů jinde má pocit, že tu snad ani nepočítají s tím, že sem pojedou turisté a budou se koupat. Není tu ani moc místa na pláži, ani moc možností jak se k ní vůbec dostat. Je to tu jiné, proto i přístup ke koupání je tu jiný. Večerní plán je jasný - večeře až po soumraku a následně upadnout do postelí. Na místním náměstí u opery nacházíme hotel. Správný hotel se pozná podle toho, že se v jeho okolí nachází bezdrátová síť WiFi se jménem hotelu. Přicházíme tedy do velmi zvláštně vypadajícího hotelu "TIME". Vůbec jsme nedokázali odhadnout, jestli je vůbec ještě otevřený, nebo jestli je připraven k demolici. Nakonec nacházíme vchod a pána na recepci. Pokoj stojí 70TRL, to je vcelku dobrá cena za ubytování. Pán nám ochotně ukazuje pokoj, bylo vidět, že je na svůj hotel pyšný. Vcházíme do malého pokojíčku se sprchou a záchodem oddělenými sádrokartonovou zídkou,ze které se loupe ve velkém jeden kus za druhým. Tu a tam je žlutá zeď dosádrovaná bílou sádrou. Budiž, na přespání vcelku dobré a cena také dobrá. Voda dokonce teče, tak to přežijeme. Odcházíme na zastávku místní rychlodráhy, abychom jeli pár zastávek zpět podívat se na památník s obřím zviřátkem, které jsme viděli cestou. Pak tam také stála jedna dáma s mečem. Cestou necestou, přes hlavní silnici přebíháme k oné amazonce, držící meč a hledící do moře. Opodál je úplné nová zřejmě betonová zvětšenina lva, hrůzně cenícího zuby. Dostáváme hlad a těšíme se, kdy padne ona jídelní bariéra Ramadánu. Čas je jasný - v okamžiku soumraku. Domlouváme se, že půjdeme do rybí restaurace a zkusíme co dokážeme. Já jím očima, takže cokoliv se mi nelíbí mi také nechutná. Mám pocit, že jsem tady v Turecku začal bojovat se svými předsudky.

Vcházíme do restaurace. Působí zajímavě, vypadá to, že je to běžná plážová rybí restaurace, převlečená za ještě lepší, zřejmě právě na počest Ramadánu. Ochotný pán v saku nás posadí ke stolu a ptá se, co si dáme. Menu prý nemají. Jediné co nás napadlo že by nám mohli rozumět jsou kalamáry. Nu objednali jsme je, uvidíme, co přinesou. Dali jsme dohromady ještě pár věcí, co nás postupně napadalo a dokonce i anglicky objednaná grilled fish dorazila v pořádku na stůl. Přinesli také kalamáry, krevety, salát, pak ještě několik nepojmenovatelných pokrmů a také zvláštní nepojmenovatelný moučník, zřejmě z rýže. Bylo to sladké a vypadalo to jako kostka zelné polévky. Úplně jsem se bál to ochutnat. O to větší překvapení bylo, že mi to moc chutnalo, stejně jako všechny ostatní pokrmy, co jsme měli na stole. Nečekal jsem to. Trochu nás začalo zajímat, kolik si asi za takovou megavečeři vezmou. Ale co, vždyť jsme na výletě, tak holt dáme jednou tisícovku za večeři, vždyť byla úplně noblesní. Účet nás opravdu překvapil, celkově za oba byl za 65TRL, což je necelých 7 našich stovek. Překvapení velmi příjemné.
Cestou kupujeme v temné uličce, kde je internet zadarmo přes WiFi, dvě letenky Trabzon - Istanbul. Počítáme, že cena je jen nepatrně vyšší, než za cestu autobusem. Hlavně těch 19 hodin, to je úmorné. Letenky jsme zvládli koupit, snad se nám i podaří odletět. To se uvidí až ve středu brzy ráno, odlet ve dvě. Let trvá hodinu a kousek.
Příjemně naplněni odcházíme na hotel. Čeká mě sprcha, což je v těchto podmínkách nelehký úkol. Teplou vodu už jsem nevyloudil, studená musí stačit. Sprchu jsem přesvědčil aspoň tak, aby 25% vody opravdu proteklo sprchou, zbytek odtékal po hadici do vaničky. Ta ovšem nechtěla odtékat, proto bylo nutné sprchování po asi tak dvou minutách přerušovat, aby nevznikla potopa. Nakonec se ale podařilo. Ulehám do postele, ještě se snažím zapojit nabíjecí soustavu zásuvka ve zdi - nabíječka k notebooku - notebook - USB kabel - mobil 1, USB kabel - mobil 2. Vše se daří a energie bude ráno určitě dostatek.
Ranní vstáváni proběhlo v poklidu. Vše jsme si zabalili, vyčistili zuby (já pomocí minikartáčku a minipasty) a scházíme po schodech do společenské místnosti, kde má být snídaně. Opravdu je to tak, stejný pán jako včera nám připravuje obložené talíře se snídaní. Není to špatné, z celé té dávky mě nepotěšily jen olivy. Ty jsem výhodně vyměnil za chleba. Jdeme pro baťůžky a odcházíme z hotelu. Náš další cíl je Carsamba. Městečko u moře, stejné jako všechny ostatní, jen zase jiné. Hledáme vhodný minibus, abychom se tam dostali. Okoukali jsme metodu zastavování minubusů a mikrobusů a opravdu funguje. Odjíždíme.
Čaršamba je zase další městečko se stejnými vlastnostmi jako všechna předchozí. Prošli jsme, dali čaj a jeli zase dál. Ale úplně jednoduché to není, dát si čaj v období Ramadánu za denního světla. To totiž není úplně v pořádku. Přišli jsme totiž na to, že pokud si zejména pánové chtějí dát čaj, chtějí kouřit a chtějí hrát karban, musí se schovat ve vhodně upravené hospodě, kam není vidět. Přesně takovou jsme našli, vypadala docela hrozně. Sedli jsme si vedle jakéhosi pána, se kterým jsme krátce prohodili odkud že jsme a kam jedeme. Byl z nás tak nadšen, že nám zaplatil čaj, tak aspoň dostal pár propisek. Měl určitě radost, takové jsou totiž jen ve středu Evropy. Dalším cílem je Ünye.
V Ünyi jsme měli v plánu jen malou zastávku. Procházíme ulicemi a všímá se nás starší pán. Oslovuje německy a ptá se, jak se máme. Snažíme se mu naznačit, že tímhle jazykem to sice bude lepší, ale stejně moc nepochodí. Nakonec se dáváme do řeči, pán prý dělal 15 let v Německu a tak jazyk celkem zná. Výborně jsme si popovídali, jeho kamarádi také poslouchali a dokonce jsme se s nimi i vyfotili. Chtěli jsme udělat krásné gesto - že mu fotku pošleme e-mailem. Ale chyba lávky, nikdo z okolních lidí neměl e-mail a jen místní pastor nám naznačil, že tohle tu nemají, protože to zřejmě má nějakou spojitost s internetem. Škoda. Tak jsme klukům aspoň rozdali firemní propisky. Šli po nich jako supi. Dokonce jsme jim dali i vizitky, protože jsme od toho pána dostali také. Moc se mu líbilo, že máme skoro stejné. Poradil nám jak na autobus dál. Minibus jsme si stopli jako staří profesionálové, zaplatili a jedeme.
Fatsa je další naší zastávkou. Opět čaj, procházíme kolem pláže, prohlížíme městečko a jedeme dál do Ordu. Opět testujeme metodu zastavování autobusu a funguje. Dokonce nás jeden mikrobus přesypal do druhého a vše jsme pochopili my i oni. Ordu se blíží až se úplně přiblížilo. Řidič nás vysypal u krajnice a my vystupujeme. Hledáme hotel a pak zábavu. Hotel jsme našli vcelku pěkný. Bydlíme v Turist Hotelu, máme výhled na moře a hlavně na lanovku, kterou jsme se rozhodli hned vyzkoušet. Nástupní místo je kousíček od hotelu. Ukládáme tedy věci na pokoji a odcházíme na lanovku. Mají tam tři trasy a nějak jsme nepochopili, proč jsou tam tři, když lano vede nahoru a zpět jen jedno. Vzali jsme nejdražší variantu. Systém lanovky je technicky moc pěkný, pár věcí stálo za to obdivovat. Nastupujeme a stoupáme vzhůru. Pohled krásný. Konečně se odhaluje celé město a už víme, kde těch 110 000 lidí bydlí. Odhaluje se množství sídlišť a pohled na moře. Lanovka za 10 minut dojíždí do cílové stanice, my vystupujeme, popocházíme kousek od vrcholu a jak jinak - dáváme čaj. Procházíme vrchol ještě dál a nacházíme stožárovou farmu. Krásné stožáry a antény. Pro nás krásná vzpomínka na práci.
Následuje cesta dolů. Jízdenky byly kupodivu i zpáteční, o to jsme se trochu báli. Dobře to dopadlo, jsme na zemi. Procházíme dál místním parkem. Je tu obrovská hala a před ní fronta. Dávají tam totiž jídlo zadarmo, asi ve znamení Ramadánu. Vypadá to divně, nakonec odcházíme a jdeme více do centra. Chceme zkusit nějaký fastfood. Město vypadá vylidněně a zdá se jako by už obchodníci balili. Nakonec ale nacházíme něco jako fastfood, kde grílují na rozpáleném uhlí. Je to všechno moc dobré, ani nevíme co si vybrat. Kuřecí křidélka jsou nějaká vysportovaná, bereme za vděk ještě dalším špízem, tentokrát opět kuřecím. Opravdu dobrota. Pak už jen návrat na hotel.
Na hotelu opět teče jen studená voda. Už jsem si na ty studené sprchy zvykl. Docela to jde. Není to úplná ledovka, místy voda dosahuje i pokojové teploty. Je čas upadnout do postele a dopsat román. Konečně se podařilo dohnat čas a zítra začínám psát zase s čistým štítem. V plánu je pokračovat směrem do Trabzonu. Ale musíme se podřídit počasí, možná pojedeme někam jinam, v Trabzonu má totiž pršet. Usínání nebude složité, oči se už zavírají samy.

Ráno vstáváme s plně nabitou energií v tělech i ve všech přístrojích. Vydáváme se na nejbližší místo, kudy jede autobus a našim prozatímním cílem se stává další menší městečko - Bulancak. Cesta utekla vcelku rychle, dokonce jsme málem nestihli vystoupit z dodávky (tedy něčeho ještě menšího, než je minibus). Městečko je o velikosti Krumlova, tedy spíše z těch menších. Přicházíme ke stánku s čajem blízko cílové stanice skorominibusu a dáváme si čaj. Přichází sympatický mladík, poznal v nás turisty. Prý podle toho, že máme vodu z boku batohu. Představuje se jako Ahmet. Povídáme si o všem možném, o tom, že on je advokát (zde avukat), právě svou praxi tento měsíc začal. Také o smyslu naší cesty, prvotně o tom, že nemáme plán. Ahmet je nadšen a čím dál víc v něm vzkvétá nutkání jít si koupit Turecko-Anglický slovník. Dáváme mu pro potěšení firemní propisku a děkujeme za příjemné popovídání s tím, že půjdeme ještě do města. Ahmet se nabízí, že by šel kousek s námi. Souhlasíme. Proplétáme se uličkami a neustále povídáme. Ahmet má tu mezinárodní komunikační bariéru oproti ostatním silně porušenou, na střední škole se učil Angličtinu a lecos si ještě pamatuje, i když nemá moc příležitostí ji použít. My jsme byli určitě jednou z těch největších. Povídáme o Ramadánu, o tom, že my si čaj dáme, ale on ne, jelikož by si nedovedl představit následky svého hříchu. Ahmet nás prosí o strpení a vbíhá do obchodu. Zakrátko přichází se slovníkem. Nabízí nám návštěvu své kanceláře, která je ve stejném domě jako se dá koupit slovník. Jdeme tedy po schodech nahoru. Kancelář je opravdu pěkná. V popředí je velký obraz Tureckého praotce Atatürka, na zdi visí pár certifikátů. Sedáme na pohodlná křesílka. Ahmet povídá o svém bratrovi, který dělá tutéž práci v Istanbulu. Bydlí v Izmit, kde on nikdy ještě nebyl. Venku hlásají čas modlitby a my Ahmeta takhle rušíme. Po chvíli se loučíme a děkujeme ještě jednou za zajímavé informace. Naučili jsme se třeba jak se vyslovuje G s háčkem. Je to neznělá souhláska, takže jakoby skoro nijak. To jsme nevěděli. Vycházíme z domu a pokračujeme k hlavní silnici, abychom zase chytili něco, co jede směrem na východ.

Odjíždíme směrem k Trabzonu a rychle vymýšlíme, kde přesně vystoupíme. Je ale jisté, že naším cílem je Giresun. Tohle město vypadá na mapě trochu jinak, než ostatní. Je to takový poloostrov, ostatní jsou spíše v rovině. Giresun má podobnou atmosféru jako ostatní městečka, je asi poloviční než Ordu a o něco větší, než Bulancak. Procházíme město a nakonec kotvíme v jediné hospůdce u silnice. Šilhá po nás nějaký pán od vedlejšího stolu a nakonec se přidává do debaty. Angličtina mu moc nejde, ale náznaky tam jsou. Povídáme opět o cestě a o tom, kam dál jedeme. Doporučuje nám Tirebolu. Název nám překládá do pro nás mnohem známější podoby - Tripolis. To už nám přece jen něco říká, jen se shodujeme na tom, že bychom Tripolis hledali spíše v Řecku. Ale koneckonců proč ne, vždyť starověké Řecko tu bylo kdysi všude... Do debaty se přidává i pán v košili držící klíčky od auta. Prý je jedním z řidičů, co tyto trasy jezdí. Prý za 10 minut. Dáváme čaj, ale ani ho nestíháme dopít, protože už nám na záda dýchá bílá dodávka jeho kolegy. Jedeme směr Tirebolu.

Tirebolu je vcelku vzdálenější cíl. Jedeme skoro hodinu, ale cesta utíká rychle. Pár městeček projíždíme, ale tam opravdu není co hledat. Ono ani v Tirebolu... To také po vystoupení zjišťujeme. Líbila se nám pěkná písečná pláž s hospůdkou. Koupají se tam dvě skupinky lidí, což je tu naprosto nevídané. Snad prvního člověka ve vodě jsme potkali až tady. Bylo vidět, že asi nebudou místní, jednu rodinu jsme odhadovali na Holanďany. Říkám si, že přece není možné tolikrát vidět moře a ani jednou se nekoupat. Nejdřív podléhám pouze s vytažením nohavic, nakonec ale převlékám plavky a jdu do vody komplet a s rozběhem. Paráda! Usycháme pak v nedaleké hospůdce patřící k pláži. Dokonce tu mají i pivo. Tuborg. Dávám si dvě pepsi. Postarší pán si nás moc ani nevšímá. Za asi půl hodiny platíme a odcházíme. Hledáme vhodné místo na čaj a přemýšlíme o ubytování. Přes stromy u silnice prosvítá nápis "Internet". Jdeme tedy tam, abychom se podívali na internet po nějakém hotelu. Platíme 1 TRL a prý tam můžeme být 40 minut. Pán nám prý hotel ukáže. 40 minut pohodlně stačilo na kontrolu pošty a vyřízení pár pracovních věcí. Pak se jdeme rozloučit a poděkovat, samozřejmě s tím, že nám bude prozrazena cesta k hotelu. Pan vedoucí nezapomněl, vychází před provozovnu a požádá dva asi desetileté kluky, aby nám ukázali cestu na "Otel" (tak se tu říká hotelu). Jdeme do kopce, pak do kopce, do zatáčky a do kopce. Na kopci je řadový dům, o něco lepší než některé okolní (skoro zřícené) domy. Dole na "recepci" sedí vcelku pěkná slečna. Vysvětlujeme jí, že chceme pokoj pro dva na jednu noc. Celá se opotila. Vůbec nám nerozuměla, protože jsme nemluvili Turecky. Kluci dostávají klíče a jdou s námi nahoru, ukázat pokoj. Už schodiště vypadá "chutně". Otevíráme pokoj. Možná by se tam vešli i tři, ale rozhodně nastojato. Dvě postele se mačkaly v minimálním prostoru a okolo nic víc. Hledáme koupelnu. Není. Je tam ale výborná díra do země se šlapkami, což v této zemi v mnoha případech supluje záchod a umyvadlo. Shodujeme se na tom, že toto podivné zařízení bychom ovládat asi neuměli a děkujeme klukům za doporovod. Jdeme dolů a děkujeme i slečně na recepci, tohle opravdu ne. Je pozdě, proto musíme s dalším ubytováním přichvátnout. Jdeme tedy po vrstevnicích kopce dolů a přemýšlíme co dál. Hotelů tu opravdu moc není. Zkoumáme ještě něco, co vypadá jako penzion, ale bylo to nedobytné, nikde nikdo. Nakonec čekáme na něco jako minibus. Něco takového opravdu přijíždí. Chceme odtud pryč. Prý ale nejedou do žádného dalšího města. Tak tedy na hotel. Jen se modlíme, aby nás nezavezl tam, odkud jsme přišli. Nakonec ale projíždí celé město a na konci nám ukazuje Hotel Ayana. Paráda, vypadá to dobře. Recepční je na první pohled pohodář a komunikuje anglicky. Platíme 100 TRL za pokoj pro dva a jdeme se na něj podívat. Pokoj je v pátém patře, tedy přesněji v mezipatře pod ním. Je tu i bezdrátový internet. Jen se pořád nedokážeme prokousat přes heslo. Nakonec jdeme dolů za ním, aby nám pomohl. Vše se vysvětluje tím, že se přepsal a pětka nebyla pětkou, ale trojkou. Děkujeme mu za vyřešení záhady a odcházíme. On zatím trhá papírek, kam nám napsal špatně klíč do internetu. Porcuje ho na několikamilimetrové kousíčky a je znát, že dává najevo, že se spletl. Jdeme naproti přes pobřežní dálnici (kde je normální přechod pro chodce) do občerstvovny. Angličtinu tu neprovozují, zvou nás tedy do kuchyně, ať si vybereme. Nabídka není úplně pestrá. Volíme polévku - vývar z hovězího s bramborem a obrovskými kusy masa a pak salát a kofty. To je něco jako čevabčiči, jen z hovězího. Vepřové v muslimských zemích moc není. Polévka nám chutnala oběma. Salát se nelíbil mě, kofty jsem zase prozměnu dostal úplně zadarmo všechny. Nakonec jsme se docela najedli. Dáváme čaj, platíme a jdeme k hotelu. Cestou, dlouhou asi 200 metrů, vidíme další příležitost k nákupu čaje, které po vzájemné dohodě opět využíváme. Čaj je tu opravdu všude. Dáváme čaj, platíme a odcházíme. Tentokrát už kotvíme na hotelu a jdeme na pokoj. Teď už přijde jen sprchování a konečně zasloužený spánek.

Zítřejší plán je jasný. Dostat se do Trabzonu. Cestu si musíme opět nějak zkomplikovat, protože na letišti máme být až kolem půlnoci. Hotel už žádný nebude. Z Trabzonu letíme vnitrostátním letem do Istanbulu, kde si počkáme asi 10 hodin a pak letíme do Vídně. Jak to všechno bude, to se uvidí zítra a pozítří.

Ráno se opět potvrdila skutečnost, že ranní sprcha je teplou vodou a večerní studenou. Nevím proč, ale já raději ty večerní. Nicméně ani ta ranní voda prý rozhodně nijak výrazně nepřekročila pokojovou teplotu. Odcházíme na snídani. Chvíli tápeme, kde to tak asi bude. Ten šikovný pán v recepci už není, je tam někdo jiný a vůbec neví, co chceme. Nakonec ukazuje na dveře, které bychom spíš odhadli jako vstup do úklidové komory. Tam jsou schody a pár stolků. Na stole s připraveným jídlem ale chybí chleba. Nakonec ho dostáváme, ale mohlo ho být víc. Identifikujeme pro nás záhadné balíčky. Poznáváme marmeládu, myslíme si, že i máslo. Trestem za chybu byl chleba se sýrem a medem. Ale změna je život, nebylo to úplně špatné. Po snídani balíme věci a odcházíme na autobus. Další cíl je neznámý, uvidíme co kam pojede. Staví nám bílá dodávka a jedeme do Görele.

Vystupujeme u velkého tržiště. Proplétáme se mezi stánkami a chaotickým mačkáním na tlačítko na foťáku vznikají různé fotky zboží, lidí, země, batohů a tak. Zboží je tu tedy požehnaně. Všechen sortiment na jednom místě. Naší kořistí se stávají luxusní hodinky Adidas, dokonce i se správně napsaným písmenem "i". Pak také hodinky s kalkulačkou. Vše v hodnotě asi 50 korun, ale s obrovským nádechem nostalgie. Je to 15 let, co se u nás tahle móda nosila. Přecházíme ze sekce non-food do sekce food. Tam se dá sehnat úplně všechno od ryb až po koření. Jen nevíme, co je sytě modrý prášek. Asi modřidlo.. Přecházíme do klidnější zóny, jak jinak než na čaj. Sháníme se po mikrobusu směr Vakifebir. Nakonec potkáváme jeden co končí kousek před, ve městě Besikdüzü. Kromě čaje jsme tam ale moc nepochodili. Dokonce ani s jídlem, a to už bychom rádi. Přicházíme k hlavní silnici a nastupujeme na autobus do Trabzonu, chceme ale vystoupit v Akcaabat, nechceme až na konec trasy. Přece jen je na to ještě čas.

Akcaabat je s Trabzonem podobně spjaté město jako třeba ČB a Hluboká. Trochu jsme to přejeli a musíme se kousek vrátit. Pořád jsme měli dost času a pak nakonec museli řidiče upozornit lidé v autobuse, aby nám vůbec otevřel dveře. Prohlížíme si město a konstatujeme, že je znát, že je tu více civilizace. Dokonce to vypadá i tak, jako by počítali i s koupáním v moři. Nedaří se nám ale sehnat internet, protože v období Ramadánu i ten internet vypínají. Nakonec to vzdáváme a využíváme nabídky mobilních operátorů, což není ani dobré, ani levné. Ale je to internet. Po několika neúspěšných pokusech s objednáním jídla končíme v hospůdce Marina, sedíme asi půl metru od moře. Mladíkovi u tabule s nabídkou se snažíme vysvětlit, že bychom si dali něco k jídlu. Ovládá Angličtinu asi tak, jako já Španělštinu. Nakonec se domlouváme, že pizzu tam sice má napsanou, ale nemá ji, a tak si dáváme kofty. Se salátem. Salát ale vzdávám, pod relativně přívětivou zelenou vrstvou jsou totiž schována relativně nepřívětivá rajčata. Tak si dávám jen kousek. Kofty jsou ale vynikající, jen je za čtyři dny mám už počtvrté. Dostáváme jako pozornost čaj. Prý na účet onoho obsluhujícího mladíka. Tváří se opravdu sympaticky, máme pro něj už připravené dvě barevné propisky, co se dají pověsit na klíče. To je tady vůbec výhodné platidlo.

Naše mobilní kanceláře na stole určitě působí velmi zajímavě. Vůbec mám pocit, že jsme spíš atrakce pro místní, než aby místní lidé byli atrakcí pro nás. Platíme útratu, dnes podezřele dražší, než obvykle. Za propisky dostáváme několik poklon a podání ruky. Je čas popojet, tentokrát už do dnešního cíle - do Trabzonu.

Zastavuje nám bílý Mercedes Sprinter. I řidič je docela sprintér. Rychlostí dodávce ani nepříslušící jedeme do zdejší metropole. Vystupujeme a rozhlížíme se, co dál. Město je opravdu obrovské. Jdeme směrem k moři a hledáme další vhodnou zastávku na čaj. Přecházíme nadchodem nad dálnicí a koukáme na pobřeží. Pláže nikde. Oni tu mají moře a nemají pláže. Je to zvláštní. Nikdo se nekoupe, protože nemá kde, nebo je to tím, že se nikomu koupat nechce, proto tu ani není kde? Kroutíme hlavami a jdeme po pobřežní promenádě dál. Nacházíme hospůdku a dáváme si čaj. Tentokrát nedostáváme klasické hubené skleničky, ale skleněné s ouškem, s přibližně dvojitým objemem. Plánujeme co s načatým odpolednem. Máme půl páté. Na letiště bychom se měli dostat až někdy po půlnoci. Půjdeme tedy na zdejší náměstí, o kterém jsme se dočetli v chytré knize.

Náměstí jsme jen obešli postranní uličkou. Byla tam hlava na hlavě. Pokračovali jsme dál v obíhání postranními uličkami, kde byla také hlava na hlavě. Na tržišti sice měli větší sortiment, ale tady v uličkách je zase více obchůdků a otevřených okýnek. Na stanovišti dolmuší (dodávek co rozvážejí lidi) hledáme tu správnou, která jede na Boztepe, což je prý park s pivnímí stánky. Je to úplně stejné jako to bylo na kopci nad Ordu. Jsou tu stolečky, židličky a pivo pochopitelně nikde. Tady se nepije, obecně tu alkohol je vidět jen zřídka.

Sedíme v jednom z pivních stánků a pijeme "su". Tak se tu říká vodě. Koukáme na Trabzon z úžasné výšky. Vidíme, jak za obzor letí letadlo, tak už je nám jasnější, kde je asi tak letiště. Pod námi je přístav, překladiště, vidíme majáky a několik lodí. Internet tu není. Zkoumáme nějaké další možnosti, co se zbylým časem. Na letiště chceme vyrazit kolem desáté, letadlo letí ve dvě.

Do navršení času T jsme se potulovali městem a zašli u náměstí na večeři. Pan vedoucí v nás hned zpozoroval cizince, obsloužil nás naprosto skvěle. Odměnou byla minipropiska pro jeho malou dceru. Měla z ní radost. Pokračujeme dolů, což bylo dle našeho očekávání k moři. Rozhodli jsme, že dojdeme k letišti pěšky, je to už jen necelé čtyři kilometry.

Letiště vypadá nad očekávání opravdu pěkně. Čisté, s nádechem dostupného luxusu. Procházíme kontrolou, v rámu samozřejmě pípám, ale pan kontrolor mě projel ručním scannerem a byl asi spokojen, tak asi nic nepašuju. Hledáme internet a po dlouhé době nacházíme. V kavárně v budově letiště. Tak tu sedíme a čekáme na letadlo. To odlétá ve dvě. Asi jediná hlavní atrakce která nás čeká bude Check-In, protože nemáme jediný papír, jen mail. Ale to by mělo proběhnout dobře.

Check-in jsme prošli. Batohy tedy už putují svou cestou a my teď sedíme v oddělené zóně a čekáme až nás pustí do letadla. Ze zajímavostí bych uvedl to, že ve Vídni jsem při průchodu rámem nepípal, při příletu do Istanbulu také ne a tady v Trabzonu pípám úplně všude. Nenašli jsme čím to je. Tak mě propustili. Další zajímavostí je myš, která běhá podél skla ohraničujícího halu. Šla kolem mě tam i zpátky. Připravil jsem se na ní s foťákem a od té doby už nepřišla.

Let proběhl v naprostém pořádku. Dokonce jsme odstartovali asi o 15 minut dříve. Přistáli jsme na letišti v Istanbulu a po vyzvednutí batohů jsme se vydali na metro. Letiště je opravdu ohromné, cesta k metru nám trvala skoro dvacet minut. Nakonec jsme ale dorazili k zavřenému průchodu do metra. Usoudili jsme, že mají asi přestávku a otevírají ve čtyři. Ve 4:05 jsme usoudili, že asi otevírají v půl páté. Takto jsme termín odsouvali až do šesté hodiny ranní, kdy se metro opravdu otevřelo. Docela bez energie jedeme zrealizovat svůj sen - natáhnout se v parku na lavičku a trochu si pospat. Metro nám ale zkomplikovalo situaci, protože když jsme vyjeli z letiště, vysvitlo denní světlo a při něm se moc spát nedá. Také jsme netušili, že kombinací metro - tramvaj - lanovka - metro zabereme asi hodinu a půl. Ze spánku nakonec nic nebylo, ale zato jsme prošli parky v Istanbulu. Nakonec kotvíme u Bosporu v jedné z hospůdek. Mladý pán se nás snaží obsluhovat, ale moc mu to nejde. Do jídla strká prsty, nijak moc nekomunikuje, no usoudil jsem, že si za trest dýžko nezaslouží a také ho ani nedostal. To byla spíše výjimka, naopak jsme dýžko dávali často a s úsměvem. Popojeli jsme dvě zastávky tramvají zpět a našli lavičky u břehu Bosporu. Trošku zápasím s tím, že mi na malíčkách u nohou vyrostly zespodu puchýře, což má za následek zvednutí malíčků o několik milimetrů a tím i docela znatelnou komplikaci při chůzi. Také je znát absence spánku.

Oběd dáváme v zapadlém fastfoodu. V Istanbulu je všechno trochu jinak, než na východě Turecka. Všechno je o dost divočejší, také je to podobnější Evropě. Řeší se navíc spousta zbytečných věcí, co se na východě neřešily. Ale zase tu je víc angličtiny. Rozhodně je to ale citelný rozdíl oproti východu. Jídlo bylo dobré, vydáváme se tedy směrem k metru, což už je vzhledem ke stavu mých prstů na nohou mým obrovským přáním. Projíždíme celou trasu metra a dostáváme se až k letišti. Pravda, času máme ještě moře, ale už ani není co objevovat a hlavně už oba usínáme i za chůze.

Letiště v Istanbulu je sice obrovské, ale je na něm velký problém najít bezdrátový internet. Nakonec se zdá, že něco bude v hospodě. Další je za check-in, kam se chystáme asi tak za půl hodiny. Fronta nás ale nakonec dohnala rovnou do letadla, ještě k tomu nám změnili gate, takže jsme oběhli dokola celé letiště a do letadla nastupovali úplně jinde.

Příběh dostává rychlý konec. Jsme ve Vídni, sedáme do auta a jsme doma. Ale to není úplný konec. Chtěl bych se ještě po nabrání sil k příběhu vrátit a pořádně ho zhodnotit. To bude předmětem dalšího článku.