Den desátý: Jedeme domů (25.8.2017)

Je to tady. Ráno jako každé jiné, přesto úplně jiné. Dnes je naším úkolem se rychle nasnídat a všechno odnést do auta. Pak už jen cesta. Cesta bude dlouhá a připusťme si, že i náročná. V plánu máme zkusit nějaká vylepšení a ošálit cedule se šipkami. Takto bychom si mohli cestu zjednodušit hned u Burgasu, kde projedeme raději centrem, než abychom museli objíždět celé město a jezero po úzkých silničkách. Mělo by stačit zůstat na silnici č. 9 a pak navázat na silnici č. 6, která nás zavede na dálnici. Stejný plán je pak u Bělehradu. Tam se vyplatí pokračovat dále po dálnici E75 a neodbočit na A1, protože A1 zatím ještě neexistuje a zavedla by nás na zbytečně zapeklité objízdné silnice. Jinde už si nijak nepomůžeme a pojedeme po běžných trasách, pokud nám to situace dovolí.

 

Ranní dávku pečiva mám nakoupenou. Dnes beru dvojnásobnou dávku, abychom měli i něco dobrého na cestu. Balíme. V autě se neustále zužuje prostor, kufr je plný a nahoře jsou ještě tašky. Po druhém přeskládání se nakonec všechno vešlo. Když tak skládám, okolo jde nějaký pán a dává se se mnou do řeči. Jestli už prý balíme a kudy vlastně jezdíme, jestli přes Rumunsko, nebo přes Srbsko. Prý jezdí stejně jako my přes Srbsko, ale často slýchá, že přes Rumunsko nejsou takové fronty na hranicích, protože pro Turky je to do Německa nezajímavá trasa. 

 

Je 8:40 místního času a my pozvolna odplouváme. Už včera jsem si prozkoumal systém místních jednosměrek, abychom vůbec vyjeli z města. A zrovna teď se tu nedá projet, na rohu ulice stojí dodávka a jen tak tak se protahujeme. Nakonec vítězíme nad stísněným prostorem a jsme na hlavní třídě a jako každé jiné auto se tam proplétáme mezi všudypřítomnými lidmi. Teď tedy směr Burgas. Venku zase začíná pěkné horko, škoda, že už jedeme domů. Pohled ven z auta navozuje spíše koupací než cestovní atmosféru.

 

Musíme si ohlídat silnici do Burgasu, protože tentokrát chceme obelstít úzké silničky mezi vesnicemi a jet celou trasu z Burgasu pěkně po dálnici. Odbočku jsme si pohlídali dobře a už jedeme po správné silnici přímo do Burgasu, kde přes centrum vede silnice přímo na konec dálnice, kterou jsme při příjezdu opustili právě už před jejím koncem. Vjíždíme do centra. Je to tady, první zácpa. Celý důvod, proč se centrum města objíždí přes úplně rozbité silnice okolních vesnic, je zřejmě tady. Kruhový objezd, na který právě chceme vjet, vymýšlel asi někdo, kdo chce celému světu dokázat, jak špatná je automobilová doprava. Všechna auta totiž chtějí zrovna do toho nejméně dostupného místa, a tak na sebe čekají, troubí, tu a tam se nějaké utrhne a rozhodne se, že buď teď, nebo nikdy. Jiná varianta totiž není. Na kruhový objezd jsou přivedeny tři úplně plné jízdní pruhy aut, které se musí vměstnat do výjezdu na Sofii, který je vytvořen z úplně nejvnitřnější kružnice objezdu. I my jsme museli stejně jako ostatní prokousat se do středu a pak zase ze středu ven. Začínáme pochybovat, zda se tato trasa vyplatí. V noci určitě, ale v době špičky jsme tu ztratili oproti původní trase čtyři minuty. Ale těžko soudit, pokaždé je jiná situace a na hodinové trase se čtyři minuty skoro nepoznají. 

 

Po překonání nesmyslné šikany u kruhového objezdu se doprava konečně rozjíždí a my jsme v mžiku na dálnici. Už se jede dobře a jedinou překážkou pro překonání trasy je stav nafty v nádrži. Bude třeba natankovat. U Nové Zagory na pumpě zastavujeme a tankujeme. Není čas ztrácet čas, cesta bude náročná a jsme teprve na jejím začátku. Jedeme dál a máme vizi urvat co největší kus cesty. Dálnice tomu hodně napomáhá, jedeme blíže a blíže Sofii a projíždíme okolo. Nový obchvat je opravdu velkou pomocí, protože místo původní přesné hodiny jsme dnes na přejezd Sofie potřebovali pouhých 23 minut. Zatím se držíme úplně skvěle a máme možnost přijet domů v rekordním čase. Kdyby to tak vydrželo celou cestu.

 

Je třeba učinit přestávku. Protáhnout kosti, dojít si na záchod a vybalit nějakou svačinu. Volíme známé místo, čerpací stanici u města Slivnitsa, stejnou, kde jsme stavěli i na cestě sem. U WC je fronta, protože je tu několik dam převlečených za stany a asi jim chvíli trvá, než se z toho všeho rozbalí a zase zpět zabalí. Jedeme dál. Naší krásně rozjetou cestu kazí fronta na hranicích. 

 

Auta se ani nehnou. Stojíme ještě před bulharskou hraniční čarou a zatím to nevypadá na hladký průjezd. Ale nakonec se dostáváme i k hraniční závoře, která se konečně zvedá. Stejně ale není kam jet, Srbsko je nedobytné. Pozorujeme okolí. Zajímavé, samá auta z Německa, Belgie, Rakouska, tu a tam nějaké z Bulharska, Rumunska a mizivé procento z nějakých jiných okolních států. Přitom Němce jsme u moře nepotkali ani jednoho. Ale ono je to tak i tady. V německých autech nejsou ani tak Němci, jako Turci. Málokteré auto má v sobě ženu bez šátku. Jejich kontrola velmi dlouho trvá, asi nemají tak kvalitní pasy jako ty naše biometrické a asi určitě nemají v EU úplně dobrou reputaci, proto je třeba je dobře zkontrolovat. A tak si na hranicích dávají záležet. 

 

Fronta se za hraniční závorou Srbska rozpouští. Jedeme. Ztracená hodina. Teď nás čeká další zpožďovací záležitost - pohoří Stara Planina v Srbsku. Dálnici nám slibují, tentokrát už na rok 2019. My si teď za světla prohlížíme její stavbu. Je vidět, že na tom opravdu makají. Někde dálnice vypadá jako kompletně hotová, jen třeba chybí dokončit mosty, a tak ještě nemá smysl po ní jet, protože by uprostřed auta napadala do řeky. Termín v roce 2019 mi ale přijde více než splnitelný, určitě se jim to povede. V části trasy už jedeme po novém, jen ještě přestavují protější směr z původní silnice na dálnici. I tak cesta rychle utíká. Máme i tu čest jet po úplně novém úseku ze Staničenje do Crvene Reky. Tam ale opět sjíždíme na kostrbatou cestu a protahujeme se uličkami, plnými kamionů, dál a dál. 

 

Možná, až jednou bude dálnice kompletní, nám bude pohled na hory chybět. Průjezd je krásný, tunely vrtají hory a my projíždíme skrz. Nad námi je několik set metrů vysoký kámen a my jedeme uvnitř. Jsme u Proseku, kde najíždíme na dálnici a pojedeme po ní už celým Srbskem, pokud se nám podaří projet Bělehrad. Mýtná brána Vrtište jde hladce a za čtyři minuty máme volný průjezd. Tady se neplatí, jen si bereme lísteček a k placení dojde až na konci úseku, kde zaplatíme cenu určenou právě tím lístečkem, který máme. Na lístečku je totiž název vstupní mýtné brány. Zajímavé je, že na tomto úseku dálnice nemáme na lístečku uvedenou značku našeho auta. To nastane až na dalším kousku u Bělehradu.

 

Dálnice najednou stojí. Nevíme proč, mýtná brána tu žádná není, tak kdo ví, co se děje. Jsme u odbočky na město Čuprija. A jsme tu už dlouho. Padesát minut. Rozvíjíme teorii dopravní zácpy, kdy není důvod pro to, aby doprava stála, přesto stojí. Přesně tento případ vidíme tady. Stojíme, aniž by někde byla nějaká neprostupná překážka. Jen se opravuje kousíček dálnice, tak je doprava svedena do protisměru. Ale mnozí mají problém se dobře zařadit, zmatkují, pravidlo zipu tu nikdo neuznává, přitom by díky němu mohla doprava jet. Zmatek se už v průběhu opravovaného úseku rozpouští a konečně nabíráme rychlost. Těch zdržení už bylo dnes nějak moc. Jedeme zase vytoužených 120 km/h.

 

 Na informační tabuli nad dálnicí svítí informace o dopravní nehodě. Prý dvacet kilometrů před námi je nějaká dopravní komplikace. Počítám, kolik musí ukazovat počítadlo kilometrů, abychom byli v místě nehody, abych byl připraven. Pořád nic. Dvacet kilometrů uplynulo. Tak asi už nehodu uklidili. Ale stejně brzdíme. Je to asi pět kilometrů za očekávaným místem. Dálnice stojí, blikáme čtyřmi blinkry a stojíme také. Asi se opravdu něco velkého stalo. Půl hodiny pomalu popojíždíme. Vidíme v dálce nějaký kouř a spekulujeme nad tím, jestli to má něco společného s městem Mali Požarevac. Je to ironie, protože právě projíždíme okolo torza ohořelého autobusu. Skoro nic z něj nezbylo. Snad se nikomu nic nestalo. Ohořelý vrak nevypadal jako nějak nabouraný, asi jen za jízdy někde vyšlehl plamen a už s tím nic nestihli udělat. Na Srbsko padá tma a my jsme ještě před Bělehradem. Tak pěkně jsme se v Bulharsku rozjeli, ale neustálé zácpy nám pořád přidávají větší a větší skluz. 

 

Vidím přesně ten dálniční sjezd, kde značky ukazují na nedokončený obchvat Bělehradu. Bylo by ideální vzít to přes centrum Bělehradu a nezaseknout se na úzkých cestách, které nahrazují zatím nedostavěný obchvat. V poslední chvíli ale vidím na informační tabuli nápis, že celý provoz se směruje na nedokončený obchvat, protože centrum bude nejspíš plné. Asi stejná situace jako v Burgasu. Nakonec jedeme po tradiční trase. Je sice bídná a jede se pomalu, ale pořád je u ní nějaká malá jistota, že pojedeme a nebudeme stát. 

 

Prohlížíme si rozestavěnou silnici. Chybí hlavně most, jinak je skoro hotovo. Ale postavit takový most, to nebude jen na krátkou dobu. Údolí s řekou je obrovské. Na obchvat Bělehradu si ještě určitě několik let počkáme. Jsme překvapeni, že naopak nečekáme na mýtné bráně. Tady jsme si počkali předloni, krásnou hodinku. Teď projíždíme téměř hladce. Jen Novi Sad nás mírné zdrží díky opravě silnice. Před městem ale čteme na informačním panelu nad dálnicí o zdržení 120 minut u mýtné brány Sirig. Netušíme, kde je Sirig. Kdyby se jednalo jen o nějakou mrňavou mýtnou bránu, nejspíš tam není zdržení dvě hodiny ani reálné. Asi to bude nějaká velká mýtná brána. Nejspíš ta největší na konci dálnice. Uvidíme.

 

Odbočka na Sirig je zavřená. Zrovna jsme minuli informační tabuli, že chcete - li jet na Sirig, odbočte už o jednu odbočku dříve. To je zvláštní. Sirig je zavřený a má tam být fronta dvě hodiny. Pořád jedeme. Už vidíme blikající kolonu. A také blikáme, aby ti za námi včas zabrzdili. Koukám do mapy. Jsme šest kilometrů od zavřené odbočky na Sirig. To bude ono. A ani se to nehne.

 

Pozorujeme okolí. Samé německé auto, samé šátky. Turci asi jedou od svých rodin zase do práce do Německa. Nejspíš si každou ze čtyř svých manželek vezou zvláštním autem. Na autech jsou různé tématické samolepky, od půlměsíců až po reklamu na kebab. Zajímavé je, že všichni dohromady tvoří jakousi komunitu. Někdo z auta vystoupí, dojde k jinému autu a povídají si třeba deset minut, pak jde zase jinam a tam si také chvíli povídají. Pak z jednoho auta vyndají mimino a přendají ho do jiného, za chvíli ho zase vrátí. Je to jako kdyby cestovala jedna obrovská rodina. 

 

Fronta postupuje pomalu. Jsme tu hodinu a popojeli jsme o dva kilometry. Dálniční informační tabule měla asi pravdu. A kdo ví, jestli nebudeme v koloně trčet o něco déle. Konečně vidíme auto z naší domoviny. Asi z okolí Brna. Pán na nás dokonce mává, tak navazujeme krátkou slovní konverzaci. V dálce vidíme osvětlení mýtné brány. Přibližuje se, ale pomalu. Už vidíme i zvedající se závory. Mýtná brána má celkem šest závor, z čehož jsou jen dvě v protisměru, v našem směru jsou čtyři. Překvapuje nás cena, je 2.5€, přičemž když jsme sem jeli, platili jsme o Euro méně. A ještě k tomu nám o jedno Euro špatně vrátil pán u závory. Tam ale není šance něco reklamovat, jedeme dál, o jednu minci přece nejde. Jsme rádi, že jsme konečně propuštěni do zóny hýbající se dopravy. 

 

Dvě hodiny na mýtné bráně nás docela děsí. Před dvěma roky znamenala hodina na této mýtné bráně celkem pět hodin čekání na hranicích. Bude to dnes deset? Snad ne. Dali jsme se na vojnu, musíme bojovat, nic víc se teď už nedá dělat. Domů se nějak dostat musíme. Ještě si dáme krátkou zastávku někde na benzínce. Nabízí se pumpa u města Bačka Topola. Přijíždíme na ni a už vidíme tu pohromu. Všude plno. Neskutečný nepořádek. Auta parkují na trávě, všude hloučky lidí. Není ani kde zastavit. Nakonec máme místo, ale nechce se nám tu být ani minutu. Rozhodně nepůjdeme čekat frontu na WC. Za šest minut máme vše vyřešeno a jedeme dál. Hranice jsou blízko a je třeba mít co nejvíce energie.

 

Přijíždíme na hraniční přechod Horgoš (SRB) / Rözke (HU). Právě nastává půlnoc. A to znamená, že se přesouváme do kapitoly dalšího dne.